Můj Bůh je pitbull a na další výlet na Slovensko ani nikam jinam mě už NIKDY nedostanou!

Jak si možná vzpomínáte z předchozího dílu blogu, chystali jsme se na dvoudenní „dovolenou“ na chatu na Slovensko. Nečekala jsem, že to bude procházka růžovou zahradou, to ne. Ale že to bude až takové peklo, to mě ani ve snu nenapadlo!

První věc, co mě vyděsila po přiblížení se k místu určení, neměl kupodivu na svědomí Hank. Jakmile jsme totiž přijeli do opravdu hodně roztahané vesnice kousek od Slovenských hranic, přestal nám fungovat internet. Zachvátila mě mírná panika. Ta nabrala mnohem větších rozměrů, když jsme přišli i o mobilní signál. Vzhledem k tomu, že jsme vůbec nevěděli, jak se na chatu dostat a měli si s lidmi, co tam už jsou, zavolat, panika mě zachvátila úplně. Jakože prostě… bez internetu?! Vážně?

Všechno špatně

Na chatu, kde na nás čekalo dalších 12 lidí, se jelo několik kilometrů do kopce po offroad cestě. Když jsme konečně dorazili na to Bohem zapomenuté místo, pozemek ani jedné ze tří chat vedle sebe nebyl oplocený. Skvělé. Znamenalo to, že budu muset mít Hanka i Pepper po celou dobu venku na vodítku. Další šok přišel, když jsem zjistila, že jediná cesta k odděleným pokojům po šesti postelích vede po příkrých schodech, které Pepper nevyjde proto, že neumí chodit po schodech a Hank proto, že se bojí výšek. Když jsem se ho naposled snažila do takových schodů dostat, v půlce si to rozmyslel, škubl dozadu a já dělala i s vodítkem na zápěstí kotrmelce dolů ze schodů.

Takže bylo jasné, že musíme spát v průchozí místnosti na gaučích. To je dost problém, protože Hank prostě paničku hlídá. Hlavně po setmění. Jinými slovy to znamenalo, že nejenom, že musím mít neutahatelného psa na ruce celý den, ale navíc budu muset mít Hanka na vodítku i vevnitř, a to do té doby, dokud se poslední opilý obyvatel chatky nevyčůrá a nevysprchuje. A taky vstávat s prvním, kdo se mrcasí na záchod. Byla zima a v autě se spát nedalo. Za celý víkend jsem díky tomu naspala přibližně deset hodin.

Jistě namítnete, že by měl být Hank na lidi hodný a nikomu neublížit. Souhlas. Jenže skupina lidí se dělila na dvě - jedni byli celý den s námi na chatce, druzí (jenom chlapi) jezdili celý den na kolech a vraceli se až večer. Hank je nestačil přiřadit do své smečky a bránil před nimi chatu. Celé situaci moc nepřispělo ani to, že jsem byla naštvaná, unavená a vystresovaná a tohle všechno, jak jistě víte, se přenáší na psa. A jelikož tohle všechno vím, nejezdím s ním mezi cizí lidi. Pokud se tedy nespoléhám na to, že je na místě pokoj, do kterého se můžeme zavřít. Což tu být měl, ale nebyl.

Když jde o mého psa, mám prostě pravdu

Necelé tři dny se přetahovat s divokým Hankem, to nebyla zrovna nejsympatičtější vyhlídka. Proto jsem asi po dvou hodinách na místě, kdy mi docházelo, co všechno mám před sebou, odešla brečet do lesa. A taky teda hledat signál. Při čvachtání blátem s telefonem v ruce nad hlavou jsem navíc zjistila, že se nedá jít nikam na procházku, protože je každá cesta, krom do vesnice, pod vodou nebo do tak příkrého kopce, že bych si s sebou musela přibalit žebřík.

Než jsem se vrátila, nezapomněl se můj přítel s kamarády podělit o mé rozhořčení. Všichni na mě začali naléhat, ať teda Hanka pustím z vodítka, že se nic nestane (hned po příjezdu, kdy vyběhl z auta, povalil čtyřletou holčičku, aby ji přivítal, takže z Hanka měla do konce pobytu hrůzu a já výčitky svědomí) a já se stresuji naprosto zbytečně.

Tohle o mě musíte vědět - nechám se ukecat skoro ke všemu. Kdybyste na mě chvíli naléhali, ať jdu dát pusu divočákovi, určitě mě nakonec přemluvíte. Ale nikdy, nikdy, NIKDY si nenechám kecat do toho, co bude s mými psy. Mám totiž něco, co jsem nazvala pejskařská intuice. Ta se projevuje tak, že připnete psa na vodítko, protože prostě máte pocit, že to musíte udělat, a najednou se zpoza rohu vynoří obří agresivní bestie s ne zrovna autoritativním majitelem.

Long story short, rozhodla jsem se Hanka z vodítka nepustit. Celé osazenstvo mě ale přemlouvalo natolik a bylo to tak nepříjemné, že jsem je musela několikrát se slzami v očích poprosit, aby mě už nechali být. To trvalo asi půl hodiny. Pak se začali konečně bavit o něčem jiném a mě už pronásledovaly jen jejich ukřivděné pohledy.

Za pár minutek potom se odněkud neohlášeně zjevila majitelka chatek. Hank vystartoval v rámci obrany zpod stolu. Kdybych je poslechla a neměla ho na vodítku, běží paní sežrat. Navíc nás prosila, ať se nic nestane její kočičce, která je tam zvyklá chodit. Což by se určitě stalo, kdyby byl Hank na volno. Jakmile nemá v tlamě míček, dá se za vším živým, co před ním utíká. Nutno říct, že pak už mě nikdo nepřesvědčoval, ať psa pustím. Když jde o psy, mám prostě vždycky pravdu, sorry.

Ať žije slovenská otevřenost!

Na nábožensky založeném Slovensku mají takový super sobotní zvyk. Jestli mi ho někdo budete schopen vysvětlit, budu vám velmi vděčná. Patrně se bude jednat o nějakou mně neznámou křesťanskou tradici. Totiž, když jsme se teda konečně vydali na procházku do civilizace, tedy „centra“ vesnice Lazy pod Makytkou, zjistili jsme, že u každého domu je dokořán otevřená branka. Očividně tak tato tradice popírá jasnou úlohu plotu u domu - ztížit tomu, kdo nemá na mém pozemku co dělat, cestu dovnitř, a tomu, co tam má zase zůstat, cestu ven.

U každého rodinného domu ve vesnici jsme tak museli už z dálky řvát, jestli by si PROSÍM mohli zavřít branku, respektive psa. Místní absolutně nechápali, co to po nich chceme za podivnost! U jednoho baráku, s brankou otevřenou do silnice, na nás z otevřených dveří domu vyběhli dva psi následovaní naprosto šokovanou paní, která nemohla uvěřit svým očím, že někdo prošel kolem jejího domu. Na procházku jsem se těšila nejvíc proto, že Hank bude lítat s míčkem na volno a já si konečně odpočinu. Zase mi to ale bohužel nevyšlo...

Už fakt nikdy

Nešlo sem zahrnout všechny příšerné zážitky, jako třeba ten, kdy se Pepper druhý den potom, co na ni převrhli dřevěnou lavici, snažila oběsit na vodítku (ach, má drahá sebevražedkyně) a já měla sto chutí se k ní přidat. Ale snad to k popsání mého utrpení stačí. Fotky žádné nemám, protože jsem si z té hrůzy nechtěla nic vizuálního pamatovat. V den odjezdu jsem, jak jinak, vstávala brzo ráno. Vykopala přítele z postele, sbalila věci, naložila vše, co přijelo se mnou, do dodávky a dala sbohem Slovensku, cestování i všem společným chatám. Ne, děkuji. Raději si zkusím ještě chviličku zachovat duševní zdraví.