Můj Bůh je pitbull a jedeme na chatu, kde přijdu o poslední zbytky duševního zdraví

Výlety s Hankem jsou vždycky velká legrace. Někdy si představuji, jak to asi musí vypadat, když má někdo normálního psa a udělá mu radost tím, že ho s sebou vezme někam pryč. Asi spolu chodí do přírody, občas navštíví nějaký výdobytek civilizace jako hrad nebo zámek a potkají se s pár milými lidmi. To musí být hrozně fajn…

Jenže s pitbullem se dovolená podobá spíš pobytu ve vojenském zařízení - jste unavení, špinaví jako prase a jediné, po čem toužíte, je vrátit se domů. Ráda bych vyrazila na výlet s naivní představou, že to bude super, že Hank přece není zas takový magor a že to jen zbytečně zveličuji. Ale historie mě poučila natolik, že jsem před následujícím pobytem mimo domov už objednaná na rehabilitace a peru oblečení, pod které se vejde páteřák.

Naposledy jsme jeli v létě k jezeru kousek od naší vesnice. Byla to první cesta v naší přespávací dodávce a taky první výlet s chrticí Pepper. Bylo hezky teplo a těšila jsem se, jak se vykoupeme, budeme si povídat na dece (prosím vás, s partnerem, ne se psy) u vody a večer budeme koukat na hvězdy. To bychom ale museli jet bez psů.

Psí pokus o sebevraždu jako protest proti horku?

Nejdřív jsme nemohli najít místo ve stínu k zaparkování. Takže přítel jezdil tam a zpátky po jednom břehu jezera a já za ním v tom příšerném vedru vrávolala. Aby toho nebylo málo, Pepper se loudala jako vandrák a Hank se snažil dohnat páníčka v autě. Když jsme párkrát změnili směr, rozbil mi hlavou nejdřív jedno a pak druhé koleno, takže jsem pak ještě pajdala s nohama od krve a vypadala jako bych s brodila mrtvolami.

Nakonec jsme skončili tam, kde jsme začali, a smířili se s tím, že místo se stínem a dobrým sestupem do vody prostě není. Pepper se ale asi ještě po pobytu v Irsku dostatečně neaklimatizovala na místní letní podnebí, takže jakmile jsem ji vzala k vodě, aby se napila a namočila si nožky, sesunula se pod hladinu a rozhodla se spáchat sebevraždu utopením.

Když vám zůstane v ruce, i když ve vodě, více než třicet kilo mrtvé váhy, potřebujete jako slabá žena pomoct. Začala jsem hystericky křičet na přítele, aby šel za mnou. Ve dvou jsme Pepper vyložili na souš a já ji se slzami tekoucími po tvářích prosila, ať už se nezabíjí. To samozřejmě vzbudilo zájem ostatních návštěvníků areálu kolem jezera. Ale ne tolik jako Hank, který se rozhodl zlikvidovat jediný strom na cípu naší pláže tím, že po něm začal skákat a škubat ho na kusy.

Jak mě spasil déšť

Šla jsem tedy zpacifikovat rozjetého Hanka. Když jsem ho přesvědčila, že je strom neškodný, začal mít zájem o koupačku s každým, kdo se šel namočit. Jeden pán se mu snažil uplavat, pak utéct a potom usoudil, že bude asi lepší zůstat na dece. To všechno bylo doprovázeno mým neustálým pobíháním a křikem. Vypadalo to jako místní nastudování hry Šílená dredařka si pořídila psa, kterého nezvládá.

Když se najednou zatáhly mraky, začalo pršet a všichni se pobalili a šli pryč, říkala jsem si, že mě má vesmír asi fakt rád a nechce, abych se zbláznila nebo zkolabovala. Šli jsme se schovat před deštěm na zahrádku hospůdky u vody a já začala studovat svá válečná zranění, jako nohy pořezané od kamínků ve vodě, když jsem se z ní snažila dostat Hanka a dlaně spálené od vodítka. Dali jsme si točené a já si konečně vychutnala výhled na jezero, které mi přišlo jako zdolané bitevní pole. Kromě nás tam nikdo nebyl. A noc jsme přežili, i když Hank dodávku proměnil v plynovou komoru a Pepper si zamotala nohy do sebe a nemohla vylézt.

Konečně jsme byli doma. Nemohla jsem se ani ohnout pro batoh, jak mě všechno bolelo. Šla jsem do sprchy a prospala celý následující den. Takže tak dopadla naše jednodenní dovolená se psy, přátelé. A to jsem vám popsala jen zlomek veselých příhod. V pátek se odebíráme na dvě noci na Slovensko a jestli to přežiju, ráda se o to s vámi podělím.