Pupíkova kariéra prostituta předevčírem skončila

Já jsem strašně měkkej dočaskář a všechny veterinární úkony svých svěřenců hluboce prožívám. Naklepávám polštářky po kastraci, nechávám si otevřené dveře do sprchy, abych slyšela každé pípnutí a vytvářím malé postýlky, aby nikde nic netlačilo.

Momentálně u mě stále bydlí Pupík. A jeho kariéra prostituta v množírně předevčírem skončila.

Pupík na mě koukal po zákroku dost nevraživě. Kromě pytlíku, který se teď bude pomalu scvrkávat jako uschlá hruška, byl připraven i o pár hnijících zubů.

Trhání zubů já mám ohromně ráda, znamená to totiž hubu od krve, která společně s límcem vytvoří odér něčeho zapařeně zkaženého a já se s Pupíkem v límci prát u umyvadla nebudu.

Abych pochopila, jak hodně se zlobí, přidal Pupík cestou v autě ještě vypuštění se do pelechu. Myslím, že to držel od rána a čekal na správnou chvíli, až ho vyzvednu, jinak si pročůrání tlustého pelechu s ještě tlustším vnitřkem až na sedačku, nedovedu vysvětlit. Kromě zapařenin tedy přibyl i odér mokrého počůraného břicha a to jsme se myslím zase dostali někam na začátek, kdy ke mně přišel bydlet takovej horší bezdomovec.

Jako ošetřovatel mám již praxi. Doma jsem tedy připravila pelech s polštářkem, protože správné položení hlavy s límcem je základ všeho. Pupíkovi se v pelechu ovšem nelíbilo a jakmile jsem se odešla napít/na záchod/ na cigaretu, snažil se chodit po bytě a padal. Byla jsem tedy nucena zvolit vozící metodu a Pupíka jsem tahala v pelechu všude sebou.

Ježdění ho bavilo asi 10 minut a poté šel obdivně vzhlížet k sedačce, abych správně pochopila, kde bude probíhat rekonvalescence. Po vyzvednutí a naklepání polštářku se uložil a další hodinu mi chrápal do oblíbeného seriálu jako starej dřevorubec. Na rekonvalescenty se samozřejmě nemlaská.

Kromě odéru si Pupík přivezl z veteriny novou vlastnost a ze psa ‚nikdy, nikdy, nikdy s tebou spát nebudu‘ se stal pes ‚já s tebou budu každičkou vteřinu, pořídíme si dvojdomek, a nebo se k sobě přivážeme‘. Spaní na posteli jsem tedy pro první noc vzdala, snesla peřiny a deky z celého bytu a jako správná bytná vytvořila na zemi provizorní postele. Jednu pro sebe a druhou malou jako pro trpaslíka vedle.

Na zemi to sice tlačí, ale Pupík si spokojeně položil límec na mou ruku a já mezi ‚všechno mě bolí a mám vykloubený rameno‘ a ‚vůbec jsem nespala‘, volím raději spánek.

Vážně jsem se snažila zůstat v klidu, ale asi za hodinku se mi chtělo kašlat. Naprosto jasně jsem viděla hrůzu v Pupíkových očích ‚vona má koronaviruuuuuuuuus‘, aby panicky utekl na druhou stranu pokoje.

Můj plán klidné noci zcela selhal.

Aktuálně jsem s Pupíkem v karanténě. Chlapec hned druhý den zjistil, že v límci neumí jíst, vzal mě tedy na milost a už zase vypráví něco o dvojdomku.