BLOG: Příliš těžké odcházení

Vyrovnat se se ztrátou někoho, kdo se neřadí mezi lidskou rasu, je pro mnoho lidí obtížnější, než by si mysleli. Já nejsem výjimka. Odchod blízkého zvířecího přítele mě potkal několikrát. Ale teprve před třemi lety mě zasáhl natolik, že mi ta bolest vyrazila dech. My všichni jsme totiž vyrůstali s větami „neplač, už ho nic nebolí“, „teď už je na lepším místě“ nebo „to přejde“. Ale já u mého prvního kotěcího přítele zjistila, že to nepřejde. Nepřejde to, pokud si nedovolíme tu ochromující bolest a smutek prožít.

Přišli jste o zvířecího přítele? Plačte. Plačte, i když máte v tu chvíli pocit, že jestli začnete, už se to nikdy nezastaví. Odsuňte povinnosti, dopřejte sobě i vašemu chlupatému či opeřenému milovanému smíření, které jinak nepřijde. Dejte si čas a i když máte oči oteklé, že skrze ně sotva vidíte, plačte dál, jestli máte potřebu. Nehleďte na kritické hlasy „seber se“ nebo „nebuď hysterická“. Ten, kdo je vysloví, se vás buď snaží neomaleně utěšit, nebo netuší, co prožíváte. A opravdu tušit to nemůže nikdo. Vztah mezi vámi a vaším zvířetem je totiž jedinečný.

„Pořád mi to nějak protýká,“ říkala jsem příteli, když se slzy ne a ne zastavit. A i když už je to dnes lepší, moc dobře vím, že potečou ještě mnohokrát. Bába Alma je totiž frajerka. A vždycky bude. Ta opelichaná kočka s kostnatým zadkem a krysím ocáskem mi převrátila život vzhůru nohama a vytrvale se snažila, aby tak zůstal. Ukázala mi, co znamená milovat zvíře takové, jaké je, i když pro mnohé není zdaleka ani „v normě“ a oni by to s ní „rozhodně nedali“. Za ty čtyři roky jsem s ní totiž prožila víc, než bych si i já se svou bujnou fantazií kdy představovala. A všechno bylo tak intenzivní, že nejen dnes, ale i za měsíc budu mít potřebu si poplakat. Steskem, že už další jedinečné zážitky nepřijdou. A láskou, se kterou na ni budu vzpomínat.

Bába Alma mě ale nejen svým drápem zasáhla mnohem hlouběji. Naučila mě vidět v té neurotické a nepředvídatelné kočce osobnost, kterou bych v hloubi duše toužila mít po svém boku napořád. A proto pro mě bylo rozhodnutí o ukončení jejího trápení nesmírně těžké i lehké zároveň. Těžké proto, že ji nevýslovně miluju a vždycky budu. A lehké proto, že jí nevýslovně miluju a vždycky budu. Protože toho, ke komu chováte tak hluboké city, které prorostou z vašeho srdce až do vaší duše, nikdy nenecháte trápit jen kvůli svému sobectví. To mnohdy jasně říká – chci být s ní/ním co nejdéle, to zvládneme! A někdy tak potlačí ten malý hlásek vzadu v hlavě, který naopak říká, že to takhle ale není správné. Že místo poklidného odchodu volíme boj s větrnými mlýny, který nám i našemu příteli ubírá síly. A o kterém všichni stejně víme, jak nakonec skončí.

Když to přijde a my víme, že je naděje, nesmíme to vzdát. Ale když to přijde a my víme, že už není naděje, nesmíme to nechat zajít za hranice země, kde je tma a všechno moc bolí. V tu chvíli totiž nejde o nás, ale o našeho přítele, který nám toho za svůj život dal mnohdy víc, než bychom si kdy mysleli. A my jsme tady pro něj i v těch posledních chvílích, které jednou přijdou, od toho, abychom mu jeho odchod usnadnili. I když nás to sebevíc bolí. A bolet dlouho bude.

Bábo Almo, seš největší kočičí frajerka, jakou jsem kdy potkala. Bylo mi ctí po tobě umývat záchod, vysávat po tobě chlupy a každý den se od tebe učit. Děkuju ti za všechno. Buď šťastná.