V dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí

Tyhle řádky jdou možná až moc hluboko. Tam úplně dovnitř, kde je moje pejskařská duše úplně nahá, opravdová a má dvojku bílého vína. Tam někam pod slupku, kde by to mělo dost možná zůstat jako tajemství mezi mnou a mnou. Taky se to může jenom napsat a nesmí se to říkat nahlas, protože kdyby to slyšeli ty dva smraďoši, měla bych doma peklo.

Když něco potřebuju, třeba aby něco vyndala z huby, někde zůstala nebo se chovala alespoň trochu civilizovaně, dělá Mazánek, že mi vůbec nerozumí. Ale já jí podezřívám, že umí i číst. Alfons rozhodně číst neumí, umí jenom čůrat v kuchyni, ale vona by mu to mohla říct. Je to mrcha. Takže chápeme se, přečíst, zapomenout a nikdy nikde neříkat nahlas a neukazovat.

Vždycky jsem si představovala, že budu mít psa, který se mnou bude chodit do práce, na zmrzlinu i na víno, já mu budu házet tenisák a on mi bude chodit u nohy. Budeme skoro srostlý, taková správná dvojka, se kterou se vždycky počítá jako 1+1. Koupím mu fešáckýho motýlka, budeme spolu běhat a chodit volit.

Mazánek by na poradě v práci nezavřela pusu a Alfons by se zase točil dokola, až by vytočil bobek. Na zmrzlinu je nevezmu ani omylem, natož na víno a při zkoušce společného běhu se Mazánek rozhodla, že tohle jí nebaví a odešla domů.

Někdy bych je zabila a oba jsou to přesně ty typy, které by mohl člověk s trochu pochroumanou duší označit nálepkou „já už je nechci“ a přivázat k samoobsluze k držáku na kola nebo obtočit provaz kolem kmene stromu. Oni tu nálepku vlastně už jednou získali, a tak mám psy.

Já ale nálepky nerozdávám a někde mezi haldou mých příšerných vlastností je duše, která půjčuje příjmení a to se nevrací.

Do průkazu jsem jim napsala Minaříkovic a tam někde se stali rodinou. Rodinou, která, i kdyby se stavěla na uši, rodinou zůstává. Dny se přizpůsobují i jejich potřebám a bude to tak do smrti smrťoucí. A já se na ty dva smraďochy při návratu z pondělní kanceláře dokonce těším a kupuju jim nový podložky a nějaký smradlavý zákusky, protože pokud to strašně smrdí, je to nejlepší, aby mohli být spokojeně ještě víc příšernější, než jsou.

V knihovně mám Malého prince a věta „stáváš se navždy zodpovědný za to, co k sobě připoutáš“, mi rezonuje hluboko v srdci. Miluju je a prala bych se za ně s celým světem, ale přesto si někdy tajně představuju, jaké to asi je, mít normálního psa a někdy závidím sousedce jejího retrívra, kterej musí jasně meditovat, protože taková povaha snad není ani možná.

Může se tohle vůbec říkat nahlas?

Před Alfonsem a Mazánkem tu bydlel čtrnáctiletý Filípek, kterého jsme si brali poloochrnutého a s hlavičkou už pořád ve svém světě, aby s námi pobyl pouhé čtyři měsíce a na konci mě donutil sáhnout si na dno svých sil. A ta před ním mi tu současnou mrchu určitě poslala a teď se mi tam z místa někde nahoře směje a dělá kiš, kiš.

Oba na konci svých dnů odešli injekcí a po obou zůstalo ticho, které bylo naprosto ohlušující a nesnesitelné.

Vím, že vidění světa i duši máme každý jinou a taky vím, že některé duše se cestou životem trochu pokroutí a někdy potom dělají věci, o kterých se říká, že tohle musel udělat zlý člověk.

Nějak se mi ale nedaří pochopit člověka, který si to ticho způsobí dobrovolně a po dlouhých společných letech řekne „tak čau, já už tě nechci“.

Jenže takových lidí je pořád víc než dost. Díky, že vy takoví nejste. Alespoň doufám.