Kohoutí kokrhání - oznamovalo příchod nového dne už před pěti tisíci lety ve staroindické Harappě. Stejně tak ještě dnes vítá slunce na některých českých vesnicích. Dlouhou dobu bylo i pro vědeckou elitu záhadou, z jakého důvodu kohout vlastně kokrhá? Má na něho vliv světlo? Nebo je k tomu prostě biologicky předurčen?
Kohoutí kokrhání - oznamovalo příchod nového dne už před pěti tisíci lety ve staroindické Harappě. Stejně tak ještě dnes vítá slunce na některých českých vesnicích. Dlouhou dobu bylo i pro vědeckou elitu záhadou, z jakého důvodu kohout vlastně kokrhá? Má na něho vliv světlo? Nebo je k tomu prostě biologicky předurčen?
Tuto pro někoho bizarní otázku si položili vědci v čele s Takashi Yoshimurou z Nagojské univerzity v Japonsku. Ve svých laboratořích zkoumali, jestli budou kohouti kokrhat i za stálého přítmí. A co myslíte? Kokrhali!
A dokonce ve správný čas. Příroda je prostě mocná. Kohouti mají vlastní vnitřní biorymus. Ten jim ohlašuje, která hodina je ta pravá pro privní ranní zpěv.
Kohout ale kokrhá, i když chce upozornit na blížící se hrozbu, komunikuje s ostatními ptáky, zve slípky na hostinu – je doba krmení.
Ke všemu ale zjistili i to, že kohouti mají v kokrhání pořadí a jsou velice disciplinovaní. Je totiž určeno společenským žebříčkem. Vždy začíná vůdce. Mají svou vlastní hierarchii a podřízení nesmějí vedoucího kohouta v kokrhání předběhnout. A to ani v situaci, kdy se opozdí. Nahradit ho mohou pouze, pokud zmizí. Hierarchie navíc určuje, kdo má přednost v přístupu k potravě i slípkám.
Nejen, že kohouti – podřízení kokrhají až po svém šéfovi, kokrhají i méně nahlas. Otázka ale zůstává, zda se jim hlasitěji nechce, nebo nesmí?
