Když rozdíly mizí, 8. díl: Okřídlená krysa s nadlidskými schopnostmi

Jako lidé a „páni tvorstva“ si rádi myslíme, že jsme nejinteligentnějším tvorem této planety (a možná i celého vesmíru). Inteligenci tak poměřujeme zcela jasně: pokud jiné zvíře vykazuje chování podobné tomu našemu, lidskému, nebo se snaží chovat tak, jak od něj vyžadujeme, je inteligentní.

Jako lidé a „páni tvorstva“ si rádi myslíme, že jsme nejinteligentnějším tvorem této planety (a možná i celého vesmíru). Inteligenci tak poměřujeme zcela jasně: pokud jiné zvíře vykazuje chování podobné tomu našemu, lidskému, nebo se snaží chovat tak, jak od něj vyžadujeme, je inteligentní.

Co se pak ale stane, když u mimolidských zvířat objevíme dovednosti, které dalece přesahují ty naše?

Nejběžněji se jako měřítko inteligence používá poměr velikosti mozku ku velikosti těla. Tímto měřítkem se při předvídání inteligence zvířat řídily celé generace vědců. (Pro představu – lidský mozek sice není tím největším v celé zvířecí říši, ale v porovnání s naším relativně drobným tělem je nezvykle velký.) Teď se ale ukazuje, že evoluce zřejmě nesměřuje ani tak k relativně většímu mozku, ale k relativně většímu tělu. Pro vědce to znamená, že již nemohou relativní velikost mozku považovat za jednoznačné vodítko k inteligenci. Vztah mezi změnou velikosti mozku a velikosti těla je totiž mnohem složitější.

Evoluční historie letounů (řádu savců, do kterého řadíme netopýry a kaloně) totiž odhalila, že právě oni tvoří jednu z velkých výjimek tohoto pravidla. Velikost jejich těla se během času zmenšila mnohem rychleji než velikost jejich mozku. Malí netopýři tak mohli rozvinout své dokonalé letecké manévry a přitom si udržet i značnou inteligenci.

Letouni tvoří jednu z nejpočetnějších skupin savců. Na celém světě jich najdeme okolo 1300 druhů a jen u nás najdeme rovných 27 druhů netopýrů. Většina z nich je kriticky či silně ohrožena – neohrožuje je jen ztráta habitatu, ale i dálnice, větrné turbíny a elektrárny či jednotvárná pole s chemicky ošetřovanými monokulturami. Pro oko laika se mohou všechny druhy zdát jeden jako druhý. Zblízka se však velmi liší. Někteří mají velké uši, jiní dlouhé nosy či velké čelisti. Díky své morfologické pestrosti představují dokonalý subjekt pro studium evoluce. Vědcům z Burkeho muzea dějin přírodovědy a kultury se podařilo odhalit, co za rozmanitým vývojem lebky u jednotlivých druhů stojí. Při studiu více než dvou set netopýřích druhů zjistili, že za to může v první řadě echolokace.

Echolokace je schopnost navigace jedince podle odrazu zvuku. Vědci tuto dovednost zkoumají již od počátku osmnáctého století. Můžeme si ji představovat jako jakýsi netopýří radar, který funguje na principu ultrazvukových vln. (Kromě netopýrů ji však najdeme i u některých druhů kytovců a ptáků. U samotných netopýrů ji najdeme u zhruba 850 druhů.) V podstatě jde o dokonalý nástroj pro pohyb a lov ve tmě. U netopýrů je tato dovednost dovedena k takové dokonalosti, že jsou schopni její pomocí vnímat i drobný hmyz. Echolokace spočívá ve vydávání vysokofrekvenčního signálu a následné analýze objektů, od kterých se tento signál odrazí. Kromě samotné orientace v prostoru ji někteří netopýři používají i k lovu létajícího hmyzu – díky echolokaci mohou svou kořist odhalit, identifikovat a lokalizovat.

Fosilní záznamy ukazují, že echolokace se u netopýrů vyvinula poměrně brzy. Došlo k tomu minimálně před 52 miliony let. Pro echolokaci netopýři využívají druhově specifické typy signálů, které se liší ve své frekvenční struktuře, trvání i tlaku. Kromě toho se složení signálu liší i podle toho, k jakému účelu ho jedinec používá – signál pro vyhledávání kořisti se liší od signálu pro její lokalizaci. U různých čeledí se vyvinuly i rozmanité jedinečné mechanismy – například vydávání zvuku nozdrami namísto úst. Některé druhy netopýrů dokonce o schopnost laryngální echolokace přišly docela. K echolokaci slouží i značně zvětšené ušní boltce – větší uši totiž odražený signál zachytí snadněji. Některé druhy netopýrů zašly ještě dál a na jejich těle najdeme specializované kožní výrůstky, které jim pomáhají se zacílením signálu. Díky tomu dokáží rozlišit drobnější překážky a objekty.

Laskavě se uhni, tlusťochu

Z minulých dílů již víme, že život v složitých společenských systémech s sebou přináší i další druh inteligence a rozvinutí společensko-kognitivních dovedností. U zvířat, která žijí ve velkých rodinách (sloni, delfíni, primáti, vrány) najdeme i relativně velké a vysoce rozvinuté mozky. Výzkumníci však tyto charakteristiky netopýrům nikdy nepřipisovali, a to i přesto, že mnoho druhů žije ve velkých koloniích. Mnoho nových studií však dokazuje, že to byla chyba.

Někteří letouni žijí samotářskými životy, jiní tvoří kolonie i o milionech jedinců. Vědci zjistili, že patří mezi hrstku živočišných druhů (spolu s lidmi či delfíny), které se při komunikaci jednotlivě oslovují – při seskupení do hejna nevydávají jen obecné pištění, ale předávají si informace o velice specifických problémech. Kromě toho ale netopýři při komunikaci s různými jedinci používají i různé variace volání. Při sledování skupiny 22 kaloňů egyptských zjistili, že jejich komunikace se v podstatě točí kolem hádek. Budete se divit, jak málo se jejich komunikace liší od té naší. Dala by se totiž rozdělit do čtyř kategorií: 1) Kdo snědl ten jogurt v ledničce, kde bylo napsaný moje jméno?! 2) Na tomhle místě spát nebudu, táhne tu! 3) Čau, kotě, jsi tu sama? 4) Nelep se na mě a posuň se!

Další studie, tentokrát u netopýrů velkouchých, prokázala, že netopýři navazují dlouhodobé a stabilní osobní vztahy s jinými jedinci a vytváří si celé sítě přátel i příbuzných. Ve velkých koloniích se vytváří menší skupinky zvířat, která jsou spolu v úzkém kontaktu. V těch se pak vytváří i jednotlivé sítě přátel. Základem každé sítě je mateřská linie – podobně jako u velryb ji tvoří babička, její dcery a jejich dcery. K nim se pak přidávají „rodinní přátelé“. Tyto vztahy jsou dlouhodobé, a to i přesto, že se spolu jednotlivá zvířata nemusí vídat každý den.

Krátká varlata, dlouhý rozum

Se zajímavým závěrem ohledně inteligence u samců přišli vědci z newyorské univerzity. Podle nich totiž někteří netopýří samci museli velké množství spermií vyměnit za velký mozek. Obojí si prostě z hlediska energetické náročnosti nemohli dovolit. U některých druhů netopýrů varlata tvoří 0,12 až 8,5% tělesné masy – u primátů (včetně lidí) se toto číslo pohybuje v rozmezí 0,02 až 0,75%.

Ve studii 334 druhů netopýrů výzkumníci zjistili, že samci náležející k druhům s promiskuitnějšími samičkami mají větší varlata, ale relativně malé mozky. U druhů, kde jsou samičky věrné svým partnerům, tomu bylo naopak. Nicméně věrnost samotných samečků na velikost mozku ani varlat vliv neměla.

Vědci navíc začínají přicházet na další velice zvláštní zajímavost. Některé druhy netopýrů po prvním roce života přestanou stárnout. A to je teprve dovednost, která by mnohé „pány tvorstva“ poslala do kolen…

Tagy: