Chobotnice se pokouší otevřít sklenici, aby se dostala k jídlu. K otevírání využívá podobně jako lidé strategie pokus/omyl. Zdroj: JORGEN JESSEN/REUTERS
Celá desetiletí se vědci věnují studiu inteligence u mimolidských zvířat. Osazenstvo prvních příček nás zřejmě nijak nepřekvapí – opice, sloni, delfíni, vrány, papoušci… Ale chobotnice? Ohromná inteligence hlavonožců plete hlavy i vědcům samotným. Zatím totiž nemají ani ponětí, odkud se vzaly.
V dubnu roku 2016 se Inkymu, jedné z chobotnic Národního novozélandského akvária, podařil vskutku husarský kousek. Inky totiž dokázal naplánovat svůj velký útěk až do odvodní trubky, která vedla do blízkého oceánu. Prostě se protáhl drobnou škvírou ve stropě své ubikace, slezl na podlahu a doplazil se až ke svému únikovému tunelu. Zůstala za ním jen mokrá stopa…
Studium inteligence u zvířat neprobíhá stejně jako u lidí. Vědci inteligenci považují spíše za soubor dovedností, které zvířeti umožňují přežít a předat své geny potomstvu. Inteligentní zvířata se totiž nespoléhají jen na své vrozené pudy, ale dovedou přijít s novou reakcí za chodu. V těchto studiích vyniká jen několik málo druhů, u kterých se vědcům podařilo rozpoznat několik společných činitelů. Tato zvířata mají relativně velké mozky, dožívají se staršího věku a vytváří mezi sebou trvalá společenská pouta. Zmíněné podobnosti přivedly vědce na stopu evoluce inteligence.
A pak jim do toho vlezly chobotnice. A to skoro doslova…
Chobotnice jsou podivuhodná a obdivuhodná stvoření.
Chobotnice jsou podivuhodná a obdivuhodná stvoření.
Několik dní po velkém hlavonožčím útěku na Novém Zélandu byli vědci znovu ohromeni. Podařilo se jim totiž získat záběry chobotnice Amphioctopus marginatus, které se také přezdívá chobotnice kokosová. Je to proto, že si často na dně moře vytváří úkryt z kokosových skořápek. To se už vědělo. Chobotnice zachycená na záběrech však kokosovou skořápku využívá zcela jinak! Zpočátku se totiž zdá, že jde o kokosový ořech prohánějící se po mořském dně. Avšak jen do chvíle, kdy se z něj „vyloupne“ právě naše chobotnice, která se v něm celou dobu vezla. Znamenalo by to, že chobotnice jsou schopné používat nástroje.
Podmořští učenci
Na dalším videu je možné vidět, jak si podobná chobotnice obě půlky kokosového ořechu odnáší s sebou. „Ukazuje to, že zřejmě chápe, že by se jí v budoucnu mohly hodit,“ vysvětluje Piero Amodio z Cambridžské univerzity, který spolu se svým týmem loni publikoval práci o inteligenci u hlavonožců. Vědci mají několik teorií pro to, k čemu inteligence slouží. Podle jedné z nich, hypotézy ekologické inteligence, jde především o uzpůsobení k hledání potravy v nepříznivých podmínkách. Jiní vědci se kloní spíše k hypotéze sociální inteligence, tedy že chytřejší zvířata spolupracují a učí se od jiných členů svého druhu. S vyšší inteligencí druhu také souvisí i delší věk – u těchto druhů trvá dětství a dospívání déle než u jiných právě proto, aby jedinec měl čas vše řádně vstřebat.
Jenže…
Ano, hlavonožci sdílí relativně velký mozek s jinými chytrými zvířaty. Většinu výpočetních neuronů však u nich najdeme v chapadlech. Chobotnice, sépie i olihně se sice dokáží učit nápodobou, ale často jim k tomu stačí svůj vzor vidět jen jedinkrát, aby okamžitě pochopily, co mají udělat. Pokud vložíte dvě chobotnice do přilehlých, avšak zakrytých akvárií a jednu z nich něco „naučíte“, druhá po odkrytí zábrany trik okamžitě odkouká. Hlavonožci navíc umírají poměrně mladí. Někteří se dožijí dvou let, jiní jen pár měsíců.
A ani u nich není zvykem vytvářet společenská pouta. Scházejí se na páření, ale o mláďata se společně nestarají. Většinou ani nežijí ve velkých společenstvech. Výjimku z tohoto pravidla zatím tvoří dvě „městečka“, která vědci objevili v roce 2009 u východního pobřeží Austrálie. Zde si zhruba desítka zástupců druhu chobotnice sydneyské vytvořila z kamínků, mušlí a lastur obydlí. Vědci se tak poprvé stali svědky společenského a teritoriálního chování u chobotnic.
Hlavonožci ale dokážou vidět polarizované světlo. Mají tři srdce a jejich krev je modrá. Dovedou se dovedně kamuflovat. A dokonce i měnit svou vlastní DNA. Také dovedou aktuálně uzpůsobit svou loveckou strategii druhu kořisti i okolním podmínkám. Staví si obydlí a zátarasy. Nosí si domů lesklé předměty. A dokonce si i hrají. Třeba jako Otto, šestiměsíční chobotnice z německého akvária, který se naučil stříkat vodu na vypínač světel. Věděl totiž, že tím vyvolá rozruch, který pak (snad i pobaveně) pozoroval.
Chobotnice nejsou jako my. To ale jejich očividnou inteligenci nijak nezmenšuje. Možná prostě jen neznáme všechny taje přírody.
