Domovy došly

Svůj týdenní sloupek beru naprosto vážně a každý jedno písmenko je vyťukaný s přáním, abyste ho rádi četli. Chci si tohle moje malý místečko hýčkat a plnit důležitýma a seriózníma informacema. Třeba o tom, že mi Alfons káknul na kobereček pod pracovní židli, zapomněl se zmínit a nechal mě dvě hodiny hledat, co to tady panebože zase smrdí. Poctivě jsem očuchala všechny deky, polštáře, vyndala všechno ze šuplíků, podívala se pod postel, abych nakonec v naprostém zoufalství, že už to nikdy nenajdu a bude to tu smrdět až na věky věků, sesbírala, co šlo, a nastavila prací cyklus. Během otáčení bubnu se to objevilo. Malej bobeček na jednom z koberečků, který se s pomocí vody rozložil na všechny ostatní kousky v pračce, a ta to nějak nezvládla. Krásný to bylo a já jsem zase o fous šťastnější, že na toho nerudnýho dědka nikdo nevolal a můžu s ním bydlet.  

A i když jsem Vám toho chtěla o důchodci napsat mnohem víc, protože kolik blech jsem od něj při příjezdu chytila, je samozřejmě důležitý rozebrat, tak mi můj rozepsanej příspěvek rozbourala jedna facebooková diskuze, která zní vždycky stejně a na konci to někoho hodně bolí. Alfons a jeho sláva holt musí počkat na příště.

Jeho tempo je vražedné, je to malý terorista a říká se mu „pocem štěně“.

Moje první dočaska štěněcího mimina přijela v krabici od bot, s odérem týden nevyvezené popelnice a na otázku, kde je máma a sourozenci, mlčela. Další přijela s nafouknutým břichem jako somálské dítě, neuměla používat nohy, hodně se bála a v posteli se počůrala pod sebe, aby tak potichu vyprávěla příběh o minulosti a jedné malé bedně. A ten poslední byl darován v hospodě za pivo. Přišel po svých a radostně, ještě se nestihl začít bát. Ten den šel totiž na pivo do stejné hospody i nelhostejný člověk.

Jo a posral mi auto. Já jsem rozhodně za slušnej slovník a byla jsem o slušnosti vyjadřování na blogu poučena, ale „udělal exkrement“ nebo „bobíka“ docela přesně nevystihuje reálnou situaci. Leonardova show se nesla v duchu „podělal jsem celou zadní sedačku cestou z veteriny a než jsi stihla zastavit, tak jsem si rozjel takovou malou párty, vyválel se v tom a zašlapal to do sedačky, haha.“ A já Vám to tu nechci nijak přikrášlovat, chápeme se. Ale zpět k té facebookové diskuzi.

Před tím, než jsem obula dočaskářský a záchranářský boty, jsem toho mnoho netušila. Měla jsem malé povědomí o tom, co je to útulek a taky o tom, že jsou tam někteří pejsci až moc dlouho. Bylo mi jich líto, ale co se dá dělat. Do pelíšků čerstvě narozených jsem se dívala s nadšením a touhou si všechny pohladit a přitisknout.

Teď už vím někdy až moc a na čerstvej život, který stojí na nohou tak trochu nemotorně, se dívám s otázkou „proč jsi tady“. Ten pohled má příchuť všeho, proč tu musíme být, je tam nekončící bezmoc a podstata celého problému. Už si je pohladit nechci. Moc dobře vím, co je čeká.

A vedle toho pelíšku stojí člověk a říká „ti jsou krásní, co“ a já nevím, co mu mám říci.

Vím, že za vším, co vyslovím, přijde nějaké ALE. Vím, že to ALE je vyslovené většinou z nevědomosti, ale také vím, že AHA nepřijde. Přijde další ALE, aby se to předchozí omluvilo, snad přede mnou, před sebou nebo před těmi v pelíšku. To ALE je nevědomě sobecké, nic neuznává a strašně moc toho neví. A na konci toho ALE je strašně moc utrpení.

Dovolte mi k těm pár stále se opakujícím ALE něco napsat. Možná to někomu zachrání život.

ALE já jim najdu dobré domovy.
Nenajdete. 89 % psů v útulcích jsou z domácího množení. Někdo chtěl štěňátko, Fifinka běhala po zahradě sama a prostě se stalo. Nebo zase někdo věřil fámě, že fenka by měla mít jednou za život štěňata. Těch 89 % psů plus ti, kteří se najdou v igelitce ve křoví, na dně rybníka s cihlou kolem krku nebo jako kostra v něčím sklepě, mělo vedle sebe taky kdysi člověka, který říkal „najdu jim dobré domovy“. Jedno z vrhu skončí pravděpodobně týrané, mrtvé nebo v lepším případě v útulku nebo v rukou záchranářů. Je mi líto. Takhle to tady teď chodí.

ALE já je udám, sousedka je taky udala.
Gratuluju, právě se několika psům z útulku vzala šance najít domov a několika dalším se do útulku ze špatných podmínek dostat. Na fotografii čerstvě narozeného štěněte až moc často reagují ti, kteří psa neplánovali, ale rozhodli se na popud emoce z roztomilé fotky. A právě ti se potom nového člena rodiny lehce zbaví, protože skončily prázdniny, moc čůral nebo rozkousal boty.

ALE já jsem chtěl přece jen jednou štěňata.
Je to celkem jednoduchá matematika. Pokud si tohle řekne každý majitel fenky, kolik je to štěňátek? Jsme v situaci, kdy je není kam dávat. Útulky a spolky jsou stále plné a na nový domov čeká neuvěřitelné množství zvířat. A další čekají na záchranu na místech, odkud se nikdy nedostanou. Na záchranu, která nikdy nepřijde.

ALE každá fenka by přece měla mít jednou štěňátka.
Tenhle mýtus už zašlapalo tisíc a jeden veterinář do koberce. Neměla. V době hárání je to pud a nic víc. Fena nesedí u okna, nekouká na měsíc a nepřemýšlí o tom, jaké by to bylo mít potomky. Nakrytí je pro ni naopak velmi náročné období.

ALE kde mám tedy vzít psa?
Z útulku nebo koupí z kvalitní chovatelské stanice s průkazem původu.

ALE u psa z útulku nevím nic o povaze a určitě bude mít nějaký problém. Třeba s dětmi.
Pokud se bojíte adoptovat, vyhledejte spolky, které dělají dočasnou péči. Třeba zrovna ten náš, Dočasky De De. Psi i kočky u nás nejsou umístěni v kotcích, ale bydlí v domově svého dočaskáře, kde se zotavují, socializují a jsou právoplatnými členy rodiny. Dočaskář ví o svém svěřenci první poslední. Třeba i to, jestli v noci chrápe.

ALE já nechci chodit na výstavy, k čemu jsou mi papíry.
Pominu-li podstatu celého problému, zdraví psa i rasu, tak při výběru dobré chovatelské stanice je ten cár papíru vlastně potvrzení na život. Potvrzení, že matka i sourozenci nejsou týraní a žijí.

ALE takhle přece brzy psi i kočky vymřou.
Vymřou možná plánovaně. Rychlými kroky se blížíme k bodu, kdy se začne v útulcích po přijetí a krátké době v kotci uspávat nebo k inspiraci jinými zeměmi, kdy se obrovské množství opuštěných psů nebo koček řeší například otrávenými návnadami. Každým dalším štěňátkem nebo koťátkem jsme tomu blíž a blíž. I když ty svoje udáte, i když se vám podaří najít ty poslední dobré domovy, které tu někde snad ještě jsou.

Díky našemu „lidskému přístupu“ jsme ty zvířata zavedli do pekla.
Jsme v bodě, kdy je každé jedno štěňátko nebo koťátko obrovský problém.

Adoptuje nebo kupujte s PP a netvořte další štěňátka a koťátka. Není kam dávat!

A pokud máte teď puzení, chce se vám křičet a máte nějaké své ALE, napište mi.
Můj email je olga.minarik@gmail.com. Můžeme si dát příští středu pokračování.