• Domů /
  • Blog: Pod fousy
  • /
  • BLOG: Jak se loví kočkám bez oka?

BLOG: Jak se loví kočkám bez oka?

Držka s citlivým pochopením souhlasil, že dnešní psaní bude patřit té malé černobílé prudičce, která vždycky musela vyžebraný kus jídla dostat první a když se rozvalila uprostřed schodů, bylo jasné, že Držka projde až tehdy, kdy se ona uráčí ho pustit. O víkendu dodýchala v krásných 17 letech naše černobílá bojovnice, kočka, které původně osud vyměřil sotva rok života.

Můj táta nikdy moc na zvířata nebyl. Přesto to byl on, kdo v roce 2003 přišel domů s tím, že u nich ve sklářské fabrice našli údržbáři pošramocené kotě s vyraženým okem, jeho kolegyně teď lítá po veterinářích a hledá pro kotě umístění. A tak skončila Blackie u nás. Vykulená, bojácná, pro syčení a prskání nešla nikdy daleko. Rána po levém oku se jí hezky zahojila, ale šrámy na duši zůstávaly ještě roky. Roky kdy sledovala dění v domácnosti z bezpečí pod stolem a spávala sama, schovaná a schoulená. Jak se osmělovala, začala vyrážet na výpravy do zahrady, kterou žárlivě střežila před jinými kočkami, testovala kůru stromů svými drápky a tu a tam ulovila nějakého ptáčka nebo hlodavce. Legrační pohled se nejspíš některému zvědavému sousedovi naskytl ve chvíli, kdy moje maminka brzy ráno klopýtala za Blekčou v lodičkách s voláním „pusť ptáčka“, protože místo aby už byla na cestě do práce, zachraňovala nebohého vrabčáka, se kterým se jí chudák kočka přišla pochlubit. Je to už spoustu let, ale pokud si vzpomínám, dramatické ráno vrabčák přežil a frnknul. :-)

BLOG: Jak se loví kočkám bez oka?

O 10 let později mě skolil zápal plic, se kterým jsem strávila týdny v peřinách. Mnoho si na nemoc a vysoké teploty nepamatuju, pamatuju si ale, že Blekinka tu najednou byla. Ona, která si velmi výjimečně lehla nejblíž do nohou postele, mi najednou celé hodiny vrněla na hrudi a ze všech sil mi pomáhala uzdravit se. Poprvé právě u ní jsem tehdy poznala, jak obrovské srdce zvířata mají, a nehledě na to, co zlého si kdy prožila, vždy nám každou trochu náklonnosti a péče vrátí tisícinásobně.

Když se táta s mamkou tenkrát před 16 lety rozhodli vzít domů poraněnou a bojácnou kočku z ulice, ukázali nám dětem s naprostou samozřejmostí, že je potřeba zvířatům v nouzi pomáhat. A že pokud jsou okolo nás zvířata v nouzi, je správné poskytnout jim útočiště a respektovat je přesně takové, jací jsou - s jejich minulostí, vzpomínkami, strachy i radostmi. Mohli jsme tak po celé naše dětství sledovat, jak plnohodnotný a krásný život umí i hendikepované zvíře žít, a učit se od ní.

Dnes už po Blekince dávno přebral štafetu v roli zvířecího učitele Držka. Zpočátku na sebe koukali dost „blbě“, dva k nám osudem zavátí tvorové, s životním batůžkem plným neveselé minulosti, a najednou konkurenti na témže gauči. Obcházeli se obloukem, menším a menším, až nakonec i na tom gauči leželi společně. Šéfová ale byla vždycky Blackie. A nakonec to byl právě Držka, kdo ji v sobotu doprovodil na poslední cestu do ordinace k hodné paní doktorce, která jejímu oteklému, nádorem přemoženému tělíčku naposledy ulevila, a nechala ji usnout a odejít za duhu.

Tento článek je věnovaný Blekince. Jedné z tisíců koček narozených na ulici a odsouzených ke krátkému a těžkému životu, které mí rodiče dali šanci a vedle které jsem měla tu čest vyrůst. Ať jsi teď kdekoli, buď tam šťastná a počkej tam na mě, drahá.

#nekupujadoptuj

AniDef - útulek Žim