• Domů /
  • Blog: Černé štěstí
  • /
  • BLOG: Jak mi nekastrování zabilo kočku

BLOG: Jak mi nekastrování zabilo kočku

Fotka, která mi život převrátila vzhůru nohama.

O tomhle se mi píše hodně těžce. Nejen kvůli tomu, co se stalo, ale i kvůli vědomí, že jsem se nezachovala tak úplně správně – i když jsem byla přesvědčená, že to dělám nejlíp, jak umím. Nejvíc mě na tom mrzí, že tomu, komu bych se měla za své chování omluvit, už se omluvit nikdy nemůžu.

Všechno to začalo v lednu 2017, kdy mi kolega poslal fotku černého zuboženého kotěte s textem: „Nechceš kočku?“ Po krátké výměně informací jsem zjistila, že jde o zubožené kotě u Barrandovských ateliérů, kde žije několik toulavých koček a množí se mezi sebou. Domluvila jsem během pár minut veterinu v okolí, kam ho kolega odnesl a já se tam po práci rozjela zaplatit účet a hlavně zjistit stav pacienta.

V malé krabici se choulilo černé klubíčko a pomalu ujídalo granulí. Ukázalo se, že je to ani ne dvouměsíční kočka se silným herpes virem v očích. „Něco takového jsem ještě neviděl,“ řekl mi tehdy veterinář s tím, že neví, jestli se to neobejde bez poškození zraku. Kromě virového onemocnění a rýmy bylo velmi podvyživené a tak dehydrované, že když mu chtěl doktor vzít krev na provedení testů smrtelných kočičích chorob, musel z něho těch pár kapek doslova vymačkat. Vzhledem k tomu, že panovaly tuhé mrazy a kotě bylo v tomhle stavu podle všeho dlouho, byl zázrak, že přežilo. Podle veterináře ho matka odnesla od koťat, aby nenakazilo ostatní a nechala ho svému osudu. Ten se nenaplnil jen proto, že si našlo místo pod výduchem klimatizace, odkud šel teplý vzduch. Bylo mi jasné, že mám co dočinění s bojovníkem.

Mezi všemi vyšetřeními jsem domluvila nejbližší útulek, který byl ochotný si kotě vzít do karantény. Bylo nemyslitelné, abych nemocnou kočku vzala k sobě domů, když jsem tam měla dvě svoje a žádné místo, kde bych vytvořila tolik potřebnou karanténu. Než přijela paní z útulku, nechala jsem kotěti předepsat potřebné léky i do zásoby, vyrovnala účet a pak se na mě doktor obrátil s posledním požadavkem. „Musím vyplnit zprávu, takže bych potřeboval, abyste ji pojmenovala.“ Do té chvíle jsem si asi tisíckrát řekla – ne, další kočku už ne, máš malou garsonku a dvě jsou dost. Ale v ten moment mi bylo jasné, že jestli jí dám jméno, dám jí pak i nový domov. Podívala jsem se na její malou bílou náprsenku v záplavě černého chmýří. „Bude to Albína.“

BLOG: Jak mi nekastrování zabilo kočku
Albína a Mikeš coby starostlivý pečovatel.

Za Albínou jsem se po pár dnech jela podívat. Bylo to pořád miniaturní klubíčko chlupů, které se bálo všeho. Ale když jsem si ji vzdala do náruče, po chvíli spustila motor a já měla najednou plné ruce kotěcí lásky. Po uplynutí karantény jsem do útulku přijela znovu – s přepravkou a obavou o to, jak to malé prtě přijmou moje kočky. Nutno říct, že Alma s tímhle novým členem rodiny nechtěla mít nic společného a Mikeš ze začátku pochyboval, že to je kočka a ne myš na hraní. Ale netrvalo ani dva týdny a můj rváč a solitér se ukázal jako ten nejlepší adoptivní táta na světě. Albína se od něj naučila, jak o sebe pečovat, jak si hrát a jak toho na jeden zátah sežrat co nejvíc. A protože Mikeš se stal tátou na plný úvazek, přestal si úplně všímat Almy a ta se stala nejšťastnější kočkou v naší garsonce. Malá Albína pomohla nám všem.

Když život není fér

Uplynuly tři – čtyři měsíce, během kterých nás všechny Albína nepřestávala udivovat svojí energií a rychlostí při lovení mávátka/plyšové myši/mojí ruky a všechny moje kočky včetně mě byly příkladem spokojených zvířat. Pak přišlo ráno, kdy si Albína hrát nechtěla. Přesněji řečeno chtěla, ale nemohla. Po třech skocích začala sípat a když jsem uviděla její povytažené mžurky (třetí víčko, které při neúplném zatažení může značit nemoc), vzala jsem přepravku a letěla s ní na veterinu. Když jsem po hodině odcházela, zastavila jsem se u východu a dobrých pět minut jsem se dívala na lékařskou zprávu. V kolonce „diagnóza“ stálo: „FIP.“ A v kolonce „doporučená léčba“ stálo: „V případě zhoršení doporučená euthanasie.“

Kočkařům asi nemusím nic vysvětlovat. Nekočkařům jen ve stručnosti řeknu, že FIP neboli infekční peritonitida, je smrtelné a neléčitelné onemocnění koček domácích. Projevuje se mimo jiné tvorbou tekutiny v břišní dutině nebo na plicích. Albína, jak odhalil ultrazvuk, byla první případ. Mozek odmítal akceptovat všechno, co o téhle nemoci věděl. Je to přece kotě, které už jednou zázrakem přežilo! Proč by se to nemělo opakovat? Albína je bojovnice, ta to jen tak nevzdá. Celým svým já jsem se upínala k příběhům se šťastným koncem, kterých u FIPky bylo sice poskrovnu, ale staly se. Dělala jsem všechno pro to, aby Albína měla neustále dost sil a dost všeho, co by si jen mohla přát. Tenhle boj vyhrajeme.

Vzhledem k tomu, že šlo o infekční nemoc, hrozilo, že se nakazí i Mikeš s Almou. Moje veterinářka ale naznala, že když se tak nestalo do oné chvíle, riziko je minimální. Nechala jsem tedy věci plynout a veškerou svou energii jsem soustředila na Albínu. Měla jsem pravdu. Byla to bojovnice. Ale i ten nejstatečnější bojovník se jednou unaví. A já jsem i přes všechnu svou až nepříčetnou víru v zázrak pochopila, že některé bitvy zkrátka vyhrát nelze. Albína mi naposled vydechla v náručí na veterině 30. května 2017.

Když se na to dívám zpětně, mrazí mě z toho, kolik zbytečného utrpení si Albína kvůli mé víře v zázraky musela vytrpět. Jako zvířatomil jsem v té době sice měla povědomí o strašáku kočkařů jménem FIP. Ale ani zdaleka jsem si nedokázala představit, co to všechno obnáší. Žádné odborné texty ani zkušenosti druhých vás na tohle nedokážou připravit. A stejně tak vás nedokážou připravit na bolest ze ztráty přítele. Ránu jsme dostaly obě. Byl tam ale jeden velký a podstatný rozdíl. Já jsem si přítomnost Albíny ve svém životě vybrala dobrovolně. Ona si přítomnost na tomhle světě vybrat nemohla. Podle veterinářky přispělo k rozvoji FIPky i virové onemocnění, které prodělala jako kotě. Jako nechtěné, odstrčené kotě, narozené v zimě, v mrazu.

Proto vás prosím: kastrujte. Albína byla jen jedna jediná, ale její osud mohou sdílet tisícovky koťat. A právě díky kastraci je toho můžete ušetřit.

BLOG: Jak mi nekastrování zabilo kočku